K situaci na Ukrajině se dnes vyjadřuje každý idiot, takže nevidím žádný důvod, proč bych nemohl i já. Původně jsem nechtěl nic komentovat. Chytrolínů a odborníků na Ukrajinu se vyrojilo až až. Spouštěcím impulsem se pro mě stal renomovaný bankovní servila, který včera v televizi líčil situaci Ruska tak, že jsem se rozplakal. Podle jeho včerejších slov už dnes musí být Rusko v totálním bankrotu. Tak špatně to viděl. Možná tentýž mudrc ještě před měsícem hovořil o rostoucích východních ekonomikách a o stagnujícím Západu.  Možná hovořil i o tom, že první liga světové ekonomiky se dnes hraje mimo EU a USA.

Pokusím se na jednoduchém příkladu tak, aby to pochopili i jednobuněční okamurovci, popsat, proč je nemožné vyznat se v chaosu, který dnes na Ukrajině panuje.

1) Ten, kdo nežije na Ukrajině, má stejné právo o ní rozumovat asi jako já. Nic o tom neví. Pokud to ovšem není bloger. Ti vědí vždycky všechno a nejlépe. Kdo může v Česku posuzovat, v čem byl starší režim horší nebo lepší, než ten současný? A pokud vznikne „třetí režim“, bude to pro člověka mimo Ukrajinu také nehodnotitelné.

2) Jasno do věci nevnesou ani lidé, kteří mají na Ukrajině přátele nebo příbuzné. Na první pohled by se zdálo, že ti o tom musejí vědět nejvíc. Jsou přece přímo u zdroje, mají zaručené zprávy, mají tam svého člověka. I ti zjistí starou belu. Dozví se jen, komu ten jejich Ukrajinec fandí.

3) Ještě horší je to s médii. Když posloucháte zprávy ze Západu (včetně našich) a zprávy z Ruska, tak je úplně jasné, že se Ukrajinu podařilo naklonovat. Vzniklo její identické dvojče. Někde se ale stala chyba, protože každá Ukrajina je úplně jiná. Vysvětlení pro okamurovce: Západ i Rusko situaci popisují naprosto odlišně.

Hodnoceno podle bodů 1 až 3 dnes nikdo nemůže s jistotou tvrdit, kdo byl na Majdanu padouch a kdo hrdina. Míním tím utajované a zkreslované informace o tom, kdo vlastně za střelbou do demonstrantů stál. Vše postupně vyplouvá na hladinu a je to jinak, než bylo předtím médií podsouváno. Nejspíš klaďas nebyl žádný a prsty v tom mají obě strany.

Teď ten příklad: Je to úplně jednoduché, jen situaci otočíme. Představte si, že jste Ukrajinec, žijete na Ukrajině a zajímá vás, jaký je český prezident Miloš Zeman. Pokud byste byli ukrajinským blogerem (bod 1) máte vyhráno, všechno víte. Jako běžný Ukrajinec si ovšem názor bez informací zvenku nemůžete udělat. Možná ale máte v Česku svého člověka (bod 2). Takže se ho zeptáte. Ten, kdo volil Zemana, vám odpoví: je to dobrý prezident, je to demokrat, je mírně pro EU, je lidový, zastavil nepopulární pravicovou vládu Kalouska, atd. Ten, kdo volil Schwarzenberga o Zemanovi řekne: je to špatný prezident, je to opilec, hulvát, chce nastolit prezidentský režim, dělá republice ostudu. Je sice pro EU, ale preferuje Rusko, chtěl zemi ovládnout spolu se svou stranou a s komunisty, atd. Na jednoho Zemana tak získáte dva úplně odlišné názory. Jak se podle toho můžete v kůži Ukrajince rozhodnout? Z toho budete ukrajinský jelen.

Ale vy jste chytrý Ukrajinec, a tak se podíváte na česká média (bod 3). Bude to úplně podobné jako v předchozím odstavci. Jen budou převažovat více negativa, protože Miloš Zeman je s médii rozhádaný. Je to jeho volba. Kdyby chtěl, tak by s nimi dokázal vycházet. To vám znovu nic neřekne, jaký je Zeman prezident. Pochlebující Česká televize hodnotí Zemana jinak, než pravicová média.

Skutečnost je tedy taková, že se nedozvíte, jaký je Miloš Zeman, zjistíte jen jeho mediální obraz, který obě strany překrucují. Opět to nemůžete objektivně rozřešit.  Takže na místě Ukrajince z tohoto příkladu se nakonec rozhodnete úplně iracionálně na základě dojmů, nálad a sympatií. Ne faktů.

Příklad prezidenta Zemana jsem zvolil, protože v jeho případě je společnost silně polarizovaná zhruba v poměru 1:1. Mohl bych uvést s podobnými závěry i další ukázku. Analogicky rozdělenou společnost máme i v kauze Nagygate versus Ištvangate. Byli byste schopni Ukrajinci objektivně vysvětlit, která strana má pravdu? A v čem ji má a v čem zase nemá? To nejde. To zatím nikdo nemůže stoprocentně tvrdit. Pokud ano, víte víc než prokurátoři a soudy. Jen byste prezentovali, komu v tomto případě straníte.

Výše uvedené příklady jsou přitom částečně akademické, protože poměr rozdílných názorů je asi 1:1. Takže máme dvě „pravdy“. Pokud ve hře, podobně jako na Ukrajině, bude těch subjektů více, bude to ještě složitější. Možná budeme mít tři, možná čtyři, možná i více „pravd“. Která je potom ta pravá?

Ukrajinského premiéra Arsenije Jaceňuka mi bylo při jeho návštěvě Bruselu líto. Rozhodující státy EU jako Velká Británie, Francie a zejména Německo se svým velkým exportem do Ruska Jaceňuka nechají na holičkách. Dopadne s podporou Západu stejně jako Dubček v roce 1968. A pomoci se mu nedostane ani z USA. 

Ze strany České republiky nemůže čekat nic jiného, než jen krátkodobou morální podporu. Pravdoláskaři jako Schwarzenberg nebo Kocáb si najdou jiná pravdoláskařská témata, kde budou ronit krokodýlí slzy demokracie a po Ukrajině během několika týdnů ani pes neštěkne. Přesně jako u Sýrie. Ta už je delší dobu mimo zájem mainstreamových médií. Aniž bych Putinovi dělal advokáta, kdo si dnes vzpomene, že nebýt jeho tlaku, tak by USA opět vyrobili nový Afganistán, Irák nebo Lýbii.

Dřív se cizí země devastovaly přímým válečným konfliktem, dnes je pohodlnější, když se o to postarají místní. Vyjde to levněji. Potom se s velkým humbukem „zachraňuje“ a roubuje demokracie tam, kde z principu naroubovat ani nejde. Ale hlavně se opravuje to, co zničila občanská válka. Zbrojařské firmy si již na své přišly a i civilní sektor žádá svůj obolus. Jen se divím, že pravdoláskaři ještě nevyrukovali s humanitárním bombardováním stejně jako v Jugoslávii... Nebo neví koho. Krym? Východní Ukrajinu? Rusko? Brusel pro jeho nerozhodnost? Asi jim chybí jestřáb Havel, takže se bombardovat nebude.