Spratci a zlatíčka – začíná to ve školce

Vlastně to začíná ještě dříve. V rodině. Odpovědni za svoje děti jsou pouze rodiče. Text je věnován vyhořelým pedagogům, kteří denně bojují s rozcapenými spratky, jejich sebevědomými rodiči, servilním vedením a přesto svou práci mají rádi. Na školky se trochu zapomíná. Neprávem.

Varování autora: Článek je dlouhý, kritický a rodičům „zlatíček“ se jistě líbit nebude. Má-li někdo křivou hubu, bude problém svádět na zrcadlo. Ale zrcadlem to vesměs nebývá. Na konci najdete odkazy na dva další texty věnované školské problematice. Reakcí na ně byla spousta souhlasných e-mailů. Šlo o dopisy lidí z branže, lidí, co třeba učí i třicet let a naprosto se v problematice orientují. Jejich obsah byl tak zajímavý, že stál za vznikem tohoto článku.

Můj poznatek ze všech těch ohlasů je takový, že současný systém ve školkách de facto neumožňuje učitelkám opravdu spolupracovat při výchově dětí. Ne vychovávat, to je věc rodiny. Říkám spolupracovat. Některé děti jsou obětí svých buranských rodičů. Když dítě doma nevidí pozitivní a slušné chování, školka to již nezachrání.  Poznatek druhý zní, že nejvíc problémů si dělají učitelky samy tím, jak ustupují rodičům a jejich ratolestem. Jenže jak můžou bojovat, když i vedení má plné kalhoty a podbízí se kdekomu. Nejen zřizovateli, ale zejména rodičům. Píši učitelky, neb text se týká hlavně školek a žádný učitel MŠ mužského pohlaví se mi zatím neozval.

Ten vzkaz, který se jako červená niť táhl všemi ohlasy od učitelek MŠ, byl alarmující. Stále se to opakovalo: Když děti přijdou do školky, tak drtivá většina z nich neumí, co se sebeobsluhy týče, téměř nic. Většina i šestiletých dětí se v šatně, v přítomnosti rodičů mění v mimina. Sedí s nataženýma nohama a rukama a rodiče kolem nich lezou po čtyřech a oblékají je. Neumějí držet tužku, nůžky, neumí mluvit, sami se neobléknou, neumí se najíst. Umí to vůbec, ironicky řečeno, matky takto „postižených“ dětí?  Je neuvěřitelné, že mnohé rodičovské „tvořilky“ se dokonce diví, že ve školce jejich dítě nemůže u jídla chodit a nemůže mít ani plínky.

Dobré chování se někam vytratilo. Na tom tvrzení není nic originálního. Každá generace tak mluví o té předchozí. O tempora, o mores! Jaké časy, jaké mravy! To prohlásil jistý Cicero, který o tom také věděl své.

V našem případě jakoby učitelky MŠ byly služkami nebo pohůnky rodičovských nevychovanců. Dost často si stěžovaly třeba na následující situaci: O mnoho let mladší rodič jim koukal drze a upřeně do očí a čekal, že ho snad budou zdravit jako první. Je to „maličkost“, ale o mnohém vypovídá. Když nezdraví rodič, kdo to naučí jeho potomky? Hloupé kecy o „přirozené autoritě pedagoga“ patří do jurodivých kurzů, realita je jiná.

Ve školce jsou rodiče na ty své ratolesti strašně hákliví. Běda, když se na ně křivě podíváte. Běda, když jim něco zakážete. Rodiče jsou v tomto ohledu úžasně aktivní. Stěžují si na učitelky kvůli blbinám, píší vedení dlouhé maily o pochybeních pedagogů. Dokáží konzultovat chování učitelek s psychologem, nelíbí se jim to, či ono. Je to dobrý pláč, ale na špatném hrobě. Měli by konzultovat raději sami sebe a to přímo u psychiatra

Je to krátkozraké. V momentě, kdy jejich děti přejdou do ZŠ, začnou na školku vzpomínat s láskou, protože zjistí, že se s jejich miláčkem nikdo mazlit nebude, a že asi nebude tak úplně geniální a hodný, jak si mysleli. A když nesamostatné dítě v ZŠ nestíhá, řeší to přidrzlý rodič opět po svém. Jinak to neumí. Místo dlouhých mailů smolí pamflety a petice proti učitelům. Tak, jak jsou zvyklí ze školek, hledají opět chybu někde jinde.

Jasné Slunce, velký vůdce Mao Ce-tung kdysi prohlásil: „Život je jako nepopsaný list papíru, který může být pokreslen těmi nejkrásnějšími znaky.“ Tato slova by si měli někteří rodiče – prznitelé nevinných dětských dušiček – napsat na papír a přilepit na zrcadlo. Problém je v tom, že kdo to ví, takový citát nepotřebuje. Ten, kdo by ho potřeboval, ho zase nepochopí.

Matky dostávají za mateřskou dovolenou zaplaceno a je to v pořádku. Z něčeho žít musí, a pokud se dětem opravdu obětují, má to smysl.  Jenže není matka jako matka. U některých osob se jedná o promrhané státní prostředky. Naprosto jednoznačně existují stvoření, která se dětem po ty tři roky věnují vesměs dálkově. Potom je strčí do školky a učitelky starejte se. A běda, jak se na jejich zpovýkance křivě podíváte. Tomu lze říkat zdeformovaná opičí láska.

Znám moderní matku, celá „Marie Kurie“ ze Světáků. Možná si vzpomenete na známou filmovou hlášku: „Marie Kurie vynalezla teda jako rádio... no úplně v kovovým stavu!“ Ta místní Kurie místo solení zvyšuje koncentraci chloridu sodného. A tam, kde normální člověk okyseluje polévku, ona snižuje její pH. Na druhý pohled ovšem zjistíte, že to není jen Kurie. Je to matka, ale i ochlasta, který chlemtá tvrdý alkohol na veřejném prostranství přímo z láhve.

Stalo se v tuhé zimě. Kurie tak zaujatě zkoumala kvalitu etylalkoholu (C2H5OH), že své mimino zapomněla i s kočárkem na mrazu a odešla domů. Nebýt jednoho z jejích kumpánů, dalšího opilce, který jí kočárek přivezl až do baráku, robě by v kočárku zmrzlo. Bylo by z něj pěkné eskymo. A právě takové amazonky, hubu plnou morálky, běsní ve školkách a školách nejvíce. A ještě otravují ostatní slušné rodiče.

Jistě, tato alkoholička je extrém. Existují i mírnější formy. Možná i vy jste někdy na ulici potkali jinou moderní matku s dvouletým dítětem v kočárku. Ta místo flašky v ruce třímala tablet a její slova: „Jdu na kafe s kámoškama, ať malá neotravuje,“ moc pedagogicky nezněla. Nicméně matka fascinovaná tabletem je pořád sympatičtější, než ona zmiňovaná násoska. Ovšem efekt pro její zlatíčko je stejný.

Kult dítěte je prostoupen celou naší euro-atlantickou civilizací. Děti vládnou rodičům a jim to vůbec nevadí. Hlavně děti k ničemu nenutit a nic jim nezakazovat, aby se nenarušilo jejich „křehké“ ego. Na jedné straně máte nekritické rozmazlování, na druhé absolutní nezájem o jakýkoli skutečný rozvoj přiměřené soběstačnosti dítěte. V supermarketech všeho typu máte odkládací prostory pro děti – hrací koutky. Dítě je odloženo a matka může hodiny courat a obhlížet komerční nesmysly.

Někteří současní rodiče nezvládají předškoláky, kteří s nimi dokáží manipulovat někdy opravdu neuvěřitelně.  Mohu uvést další příklad zdejšího nevycválaného grázlíka. Ten neposlouchá ani matku ani babičku. Když není po jeho, tak dokáže ze zlosti téměř levitovat. Tím míním, že se tak „šprajcne“, že zůstane nakloněný skoro pod úhlem 45 stupňů. Vzdoruje. Kdybych to neviděl, neuvěřím. Když mu proti rodičům nepomůže ani tento donucovací prostředek, vrhne se na zem a mlátí kolem sebe rukama i nohama. Potom to vzdá nejen babička, ale i matka. Spratek zvítězil, dosáhl svého. Co s ním potom chcete ve školce dělat? On poslechne učitelku, když nerespektuje ani rodiče? Co s ním zmohou, až bude dospívat a poroste to s ním?

Doba je hektická i po další stránce. Mimo idiotských Santa Clausů, Halloweenů a Valentýnků se na nás řítí ještě idiotštější věci. Po učitelích všeho druhu se chce, aby byli „cool“ a hlavně se drželi principu „keep smiling“. Nejen, že je to pitomost, ono to odporuje i české mentalitě. Posměšně řečeno, Čech z přirozenosti nadává na poměry. Brble, že je všechno v háji, i když se mu vede fajn. Tymolínový „keep smiling“ je proto v našich poměrech dvojnásob komický. Nicméně, slabší povahy této masáži podlehnou. Zajímavé je, že ne zkušené středoškolačky, ale vysokoškolačky z mateřských škol. Ano, i pro MŠ se nyní preferuje vysokoškolské vzdělání.

A praktické dopady? Pětadvacetiletá vysokoškolačka v MŠ si od dětí nechá píchat prstem do zadku. Když jí šestiletý spratek řekne „ty vole“, ona to tak nechá a nedokáže adekvátně reagovat. Ta už je tím „keep smiling“ tak zblblá, že to bere jako velkou legraci a směje se i tomu! Spratek to ale vyhodnotí úplně jinak… Učitelka by měla být důsledná a přísná. Pokud je s ní navíc sranda, je to prima, ale ten výše uvedený příklad je katastrofa. Kam se poděla hrdost učitele na své povolání? To už je pedagogická prostituce.

Někteří rodiče mají naprosto zcestné a naivní představy. Na učitelky v MŠ kladou tisíce požadavků a pokynů, jako kdyby tam měly jen toho jejich jednoho miláčka. Že jich tam je třeba třicet, to už nikdo nevidí. A teď si ty rodičovské bludy vynásobte počtem dětí ve třídě. Každému zlatíčku se přece musí učitelka věnovat individuálně…

Skutečnost je taková, že učitelka MŠ (platí i pro ostatní kantory) musí být pořád ve střehu. Neustále monitoruje hluk, řvaní a mlácení hračkami. Když přežije i toto, stále nemá vyhráno. Kde se vzala, tu se vzala, vznikla obrovská kauza zcizeného kyblíku. Neřešte kyblík a máte na krku e-mail a stížnost. Heuréka. Kyblík byl investigativně vypátrán.  Vítězství ovšem netrvá dlouho. U skluzavky vznikla tlačenice. Neřešte tuto skrumáž a máte na krku druhý e-mail a druhou stížnost. A v samém závěru se dětičky táží: „Proč mě nikdo nemá rád?“ Nejlepší je, když mluví jeden přes druhého. Moje rada všem učitelkám, jak se zachovat v takové situaci zní „keep smiling“. Jinak se zblázníte.

Přijdete do práce, na stole na vás leží stížnost. Tatíček si stěžuje, že jeho synáček nechtěl jít ráno do školky, že se prý bojí, že prý na něj učitelka zvýšila hlas. Místo malého spratka přišel do školky velký spratek vyzbrojený drzou hubou a lejstrem. Proboha, kde to jsme?

Ale vy se nemusíte ničeho obávat. Za vás se přece postaví vaše bezpáteřní vedení. To bezpáteřní vedení, které demonstrativně dává odměnu jen tomu oblíbenci, který ctí hlavní současnou pedagogickou zásadu „držet hubu a krok". Ta zásada je univerzální a platí i na ostatních typech škol. A když to pedagog jaksi nechce chápat, řeknou mu to po lopatě: „Na tvoje místo čeká deset dalších.“ To už pochopí každý…

Největší demagogií je tvrzení, že děti jsou pořád stejné. Od takzvané revoluce v roce 1989 se změnily nejen děti, ale i jejich rodiče. A to k horšímu. Před těmi pětadvaceti či třiceti lety byla většina dětí vychovávaná normálně, slušně a zdravě. Když bylo potřeba, dostaly od rodičů na zadek nebo pár facek a neznám nikoho, kdo by tím utrpěl nějaké celoživotní trauma. Udělat to učitelka dnes, tak bude, když ne zavřená, tak určitě bez práce. Pedagogové se bojí být důslední a přísní. Nikdo netvrdí, že se musí chovat jako otec Školastykus, který hřímal: „Mrskati je budeš metlami železnými!“ Mrskati ne, držeti od těla ano.

Myslím, že naše školství před rokem 1989 nebylo zase tak špatné, jak se dnes tvrdí. Samozřejmě by se našly chyby. Místo jejich odstraňování se začalo sice amatérsky, ale zato vytrvale experimentovat. Spousta chytráků jako Buzková, Pilip a další zkoušelo vymýšlet novinky. Co bylo staré, bylo špatné. Výsledkem, po 25 letech experimentování, je konstatování, že se někde stala chyba. To je na pedagogickou nobelovku. Najednou se přišlo na to, že jsou děti nešikovné (protože zrušili dílny a pozemky), že jsou tlusté a neohrabané (protože ubylo hodin tělocviku), že jsou hloupé (viz. srovnávací testy). Vy to vidíte jinak?

Je škoda, že prestiž učitelského povolání je v propadlišti dějin a mám obavy, že se to hned tak nezmění. Je to velká škoda. Existuje spousta nadšenců, kteří učí rádi. Jenže za současných podmínek, kdy jsou přeplněné třídy, zpupní rodiče (navíc neschopní vychovat ze svých zlatíček slušné lidi) a ve finále bezpáteřní vedení, se to dlouho vydržet nedá.

Jistěže jsou i čestné výjimky. Školy, které vede osvícený ředitel či ředitelka. Školy, kde vedení je schopno odolávat tlakům. Ale kolik takových je? Podle odezvy z řad pedagogů bych soudil, že až tak moc ne. Já se domnívám, že pokud by byla uspořádána anonymní anketa mezi učiteli, drtivá většina by mé, někdy pesimistické výroky jen potvrdila.

Igor Hnízdo by byl zděšen

Nejhůře placení vysokoškoláci v Česku jsou učitelé. Průměr hrubé měsíční mzdy je 23 až 29 tisíc Kč (učitelé ZŠ a SŠ). Oficiálně uváděný údaj za loňský rok byl 25.996 Kč. Realita je jiná. Výsledek je zkreslen platy ředitelů, zástupců, řídících pracovníků, atd., takže „řadový“ učitel bere méně, než je tento průměr. Ministr školství Chládek právem považuje platy učitelů za nedostatečné a chtěl by je zvýšit na 28 až 32 tisíc Kč hrubého. Otázkou je, zda se mu to podaří a kdy to bude…

Vysokoškoláci z jiných oborů přitom berou 32 až 48 tisíc hrubého. Lukrativní obory, jako informační technologie a bankovnictví jsou honorovány ještě lépe. Příčina tohoto stavu je jednoduchá. Do školství se u nás investuje mnohem méně než v západoevropských zemích. Všichni zatím pouze mluví o tom, že žádný prosperující stát se bez kvalitního školství neobejde, ale prakticky se nic výrazně nemění.

Pouhé zvýšení platů pochopitelně nezvýší automaticky kvalitu pedagogů. Jenže zde došlo k tomu, čemu se říká začarovaný kruh. Malé platy nepřitahují nové a nejkvalitnější lidi. Ti současní dobří učitelé odchází za lepším nebo do důchodu.  Z této logiky plyne, že školství, pokud se do něj nenapumpuje dostatek financí, bude neustále v agonii. Já mluvím jen o části problému. Paralelně by musela probíhat i opravdová reforma výuky a odborné přípravy. Ne pseudoreformy praktikované od roku 2004.

Předchozí článek o školství Rodiče, spratci, zlatíčka a dezorientovaní učitelé měl velkou a pozitivní odezvu. Bylo to proto, že věci tam uvedené platí na spoustě škol. Od Zlína, přes Prahu až po Aš. Bohužel, takové školství je. Stále, na obou stranách „fronty“ učitelé – rodiče existují extrémy. Tmáři, bludaři, komičtí zapadlí vlastenci a horeční aktivisté s jurodivými představami o fungování školy. Nejděsivější je, že potrefené a nejhloupější husy s máslem na hlavě kejhají vždy nejvíce. Jak v politice, tak i ve školství. To je praxí mnohokrát ověřeno, mohl bych vyprávět.

Všiml jsem si jedné věci. Někteří učitelé jsou mezi sebou stejně solidární jako stádo pakoní. Když hyena uloví nějaký kus, stádo to nezajímá. Uvádím postřeh čtenáře z diskuze (virtually.cz), která se týkala výše zmiňovaného článku:

K tématu článku můžu přidat příklad učitele, kterého spratci šikanovali a natáčeli u toho na mobil. Když dal rozrušený učitel jednomu ze spratků pohlavek, místo, aby se hošík zastyděl nebo aby mu tatínek zmaloval zadek namodro, rozjeli rodiče proti šikanovanému učiteli mediální kampaň a dohnali ho k sebevraždě. Taky doufám, že takových hajzlíků není mezi dětmi většina, ale článek je především o takovýchto spratcích - dětech zmetků.

Kdepak byl „statečný“ a „solidární“ ředitel oné školy? Proč se šikanovaného a stresovaného kolegy nezastal? Proč rázně nesrovnal spratky i s jejich uřvanými rodiči? Ten učitel asi nebyl ranař. Ale nechat ho na holičkách? Hyeny, tentokrát z řad rodičů, dostaly svého pakoně. Jak se s tím faktem popisovaní „rodiče“ onoho spratka vyrovnali, to nevím. Podle způsobu likvidace učitele tuším, že je svědomí netíží ani dnes. Ta malá solidarita a absence silné sjednocující osobnosti jsou další důvody skutečného stavu českého školství.

Školství chybí „zlý muž“ typu doktor Rath. Tím nemyslím, že by lídr učitelů měl v taškách přenášet víno proměněné na miliony.

MUDr. David Rath byl negativní fenomén české politiky. Jenže nic není černobílé a i u něj lze najít jisté pozitivní prvky. V polovině 90. let vytvořil nezávislý Lékařský odborový klub s hlavním programem: platy lékařů stejné jako na Západě. Svolával demonstrace, organizoval stávky, vydupal pro lékaře peníze. Později ovládl Českou lékařskou komoru a byl i jejím prezidentem. Rath měl extrémní požadavky, rétorské schopnosti, přímočarý slovník a radikální taktiku. O drzosti, jízlivosti a někdy i sprostotě nemluvě. Byl to prospěchář, který myslel jen na sebe. Přesto z něj ale doktoři měli užitek.

Pro nespokojené lékaře se ve své době stal lídrem a tahounem v boji za zvýšení platů. Např. v roce 1995 byla průměrná mzda mírně nad osm tisíc korun. Rath v ten čas žádal, aby plat doktorů činil 21 tisíc korun... Nakonec skutečně dosáhl toho, že platy lékařů výrazně vzrostly. Jistě. Rath byl nekonzistentní. Kam vítr, tam plášť. Nicméně Česká lékařská komora se pod jeho vedením stala radikální a nátlakovou organizací, která díky „vydírání“ dosáhla úspěchů.

Rath to dokázal tím, že sjednotil „bílou armádu“. Takže kromě „modrá armády“ železničářů se náhle objevila další silná a jednotná skupina - lékaři.

Co má školství a lékařství společného? Jednu věc. Obě skupiny potřebujeme. U lékařů je to jednoduché: všichni jsme (nebo budeme) jejich pacienti. I částečné omezení jejich činnosti se společnosti dotkne. Lékaře to Rath již naučil. U učitelů je to podobné, ale zprostředkovaně. V případě skutečné stávky učitelů, ne její demo verze, kdyby většina škol byla opravdu zavřena, spousta rodičů by měla problém kam s dětmi. Byly by s tím potíže. Takže stejně jako u lékařů nebo železničářů by to bolelo celou společnost. Ten nevyužitý potenciál učitelů je proto extrémně silný. Jenže oni jako by to nechápali.

Jistěže je to řešení pragmatické a bezohledné. Ve stylu účel světí prostředky. Ty peníze z rozpočtu by se musely vzít někomu jinému. Omezovalo by to i některé rodiče – byli by v pozici rukojmích. Píši některé. Dost lidí totiž při jakýchsi pokusech o učitelskou revoltu stávku podporovalo. Zajímalo vše, co zmiňuji, stávkující lékaře? Ani trochu. Tak proč by si měli brát servítky učitelé? Proč by měli hrát pokrytecké svatoušky? Nakonec, v případě jednotného a rázného postupu by učitelé dosáhli minimálně lepších vyjednávacích podmínek a konec konců by stávka ani být nemusela. Stačil by jen tvrdý postoj.

Vzorem našim pedagogům by tak neměl být jen Komenský, ale i „Attila the Hun“ který dokázal sjednotit jednotlivé kmeny k společnému tažení.  Jeho metody byly velmi efektivní. Kde ho ale vzít, když Ratha asi zavřou?

Igor Hnízdo by dnes byl opravdu zděšen. Ne z dětí. S těmi to uměl velice pěkně. Byl by zděšen z platů. Byl by zděšen z poklesu prestiže učitelů. Byl by zděšen z metod některých rodičů, vesměs matek. Zdůrazňuji slovo některých, nepaušalizuji. Takže není vyloučeno, že by nakonec sám skončil sešvihaný rákoskou ve společenském ghettu. V horším případě by byl rovnou odsouzen. V našem školském systému již není místo pro „vizionáře“ jako byl on. Dnešní doba takovým radikálním chlapům od rány není nakloněna. Abych českým pedagogům ulehčil jejich někdy trudné povolání a trochu je rozptýlil, připomenu tohoto klasika dvěma citáty z filmu Obecná škola:

Igor Hnízdo: „Jmenuji se Igor Hnízdo… Na tuto školu dávají učitele za trest.“

Igor Hnízdo: „Tělesné tresty jsou na našich školách nepřípustné. Až na jednu výjimku. A tou je tato třída! Třída, která přivede svou učitelku do blázince, se naopak bít musí. A je na to výnos ministerstva školství. Jestli vás to zajímá, je to výnos číslo 284/c/1945.“

Byl fakt dobrý…

Rodiče, spratci, zlatíčka a dezorientovaní učitelé

Máme asi pět milionů odborníků na hokej nebo fotbal. Školství je na tom ale mnohem lépe. Těch odborníků je zde téměř deset milionů. To je každý, kdo dokončil nějakou školu, třeba i pomocnou. A kdo ve škole zatím nebyl, jistě o ní alespoň slyšel, takže i on je odborník.

Učitelé se sice v žebříčku prestižních povolání drží na předních místech, ale realita je úplně jiná. Jejich autorita dlouhodobě upadá. Pokud nedojde ke zvýšení prestiže učitelů, tak to dopadne tak, že místo komedie „Konec básníků v Čechách“ nastane tragédie „Konec učitelů v Čechách“.

Modlou moderních rodičů se v dnešní době stal kult úspěšného fagana. Nekonečné soutěžení, honba za kariérou a úspěchem. Psychopatická hujerská snaha prosadit se za každou cenu. Jednou z těchto forem je i úsilí zapojit potomky do co největší série kroužků pro děti. Tím tomu ale nasadí korunu a jsou možná z převážení svého nezletilce na jurodivé kroužky vystresovaní ještě víc, než jejich ratolest. Místo, aby rodiče ušetřili nějakou chvilku tím, že se potomka na krátkou dobu zbaví, ztratí čas oním převážením.

Snaha rozvíjet co nejvíc dětských schopností a úsilí uspět ve všech oborech, včetně sportu, bez ohledu na talent či nadání, také nevede k cíli. Lapidárně řečeno, nikdo nemůže být dokonalý ve všem. Ve svém okolí vím o rádoby tenistech, kteří od malička vystřídali mraky trenérů a ten úspěch ne a ne přijít. Další rodiče, snažící se naplnit vlastní neukojené ambice, když zjistili, že jejich potomek není nejen na sport, ale ani na vyučení, na to šli od lesa. A tak v místním plátku byla zveřejněna úsměvná zpráva, že jejich syn bude budoucím studentem politologie. Jestli se tak stalo, nevím. Pokud ano, tak se mezi podobně postiženými individui náš budoucí student politologie ztratil. Je to jako scéna z filmu „Vrchní, prchni!“ A až vystuduje politologii, tak… I toto jsou podivně tragikomické snahy, jak dosáhnout „úspěchu“ nehledě na reálné schopnosti dítěte.

Učitelé nemohou suplovat rodinu a vychovávat cizí děti. Ta výchova je přece hlavně věcí rodičů. Dnešní společnost uznává jen úspěch. Nejsnadněji se ten sukces, alespoň navenek, měří penězi. V honbě za tím není proto čas ani vůle budovat nějaké vztahy, to se již nenosí. Ani v rámci některých rodin. A když potom děti nemají respekt ke svým rodičům, jak jej následně mohou mít k „cizímu“ učiteli. Mohl bych uvést příklady takto narušených vztahů rodičů a dětí ze svého okolí.  Jenže pro vulgaritu by stejně nešly publikovat. Nakonec, každý se s něčím podobným a podivným někdy mohl setkat třeba v supermarketu, když pozoroval, jak se některé „bydlenky a pilné tvořilky se svými manži“ chovají ke svým zlatíčkám.

Když mí dva synové byli v roce 1999 žáky pátého ročníku základní školy, chodil s nimi do třídy vnuk místního bývalého komunistického papaláše. Synové mi tenkrát vyprávěli, jak tento kluk nabádal své spolužáky: „Když se vám učitelka nelíbí, řekněte matkám, ať napíší petici. A ředitelka ji bude muset vyhodit.“ Týkalo se to tenkrát kolegyně mé ženy, která tam také učila. Oni si dobré známky chodili do školy vydupávat a ta kolegyně jim nešla na ruku. Nedostatek nadání či talentu kompenzovali vybuřováním ve škole. Tehdy jsem nad tím jen kroutil hlavou. Ta rétorika a jeho vědomosti. Kde by na to páťák přišel. Na tu taktiku a strategii. Nemluvě o chápání významu slova petice a jejího možného dopadu. To svinstvo nebylo z jeho hlavy. A jsme znovu u rodičů a prarodičů. Kdepak škola, oni ho formovali. Zhruba deset let poté, tatáž rodina, se stejnou lumpárnou vyrukovala i na moji manželku.

Rodiče jsou ve vleku svých potomků - žáků. Dnes se ti malí lumpové, nabuzení svými rodiči, snaží odsunovat učitelky, v dospělosti asi vstoupí do Úsvitu a nejspíš odsunou své rodiče i s Romy rovnou do Indie. Je to řečeno s nadsázkou, ale spousta rodičů se dnes bojí toho, že jim jejich spratci utečou z domova, a tak se raději nechají vydírat a podřizují se diktatuře svého zlatíčka alias hajzlíka. A pokud se toho dnes bojí, asi se to nejspíš stane – říká se tomu sebevyplňující proroctví. Je to jen iluze rodičů, že když dětem vše dopřejí, tak ti jim to stejně oplatí. Tak to nefungovalo ani v minulosti, proč by to mělo platit teď? Jednoduše si koupit lásku potomků nejde.

V sedmdesátých letech, kdy jsem studoval na gymnáziu, jsme měli ve třídě partičku, které třídní říkal čtyřlístek. Když se něco semlelo, postupoval třídní stejně jako rada Vacátko nebo pan Bouše. Jako první vždy hrábl mezi galerku třídy - recidivisty. Šel na jistotu a trefil se téměř pokaždé. Shodou okolností s námi do stejné třídy chodila i dcera předsedy krajského soudu, která s naším čtyřlístkem silně sympatizovala a skvěle vycházela. Kdo tu dobu pamatuje, tak ví, že kovanější soudruh snad nemohl na okrese ani existovat.

Stačilo by jí jen říct a vždy by naše průšvihy byly vyžehleny a „nevhodný“ pedagog po zásluze potrestán. A přesto, nejen mě, ale ani nikoho dalšího z party nikdy nenapadlo nějakého profesora takto podrazit…  Srovnejte s předchozím řešením pomocí tzv. petice. Ta doba nesmírně zhrubla a někteří rozežraní živnostníci hrající si na podnikatele a sponzory si myslí, že školství je celé jejich a v tomto duchu vychovávají i své děti. Na úctu k učitelům tak nezbývá žádný prostor. Moje matka byla za celé čtyři roky na gymnáziu dvakrát. Na začátku a na konci mého studia. A stačilo to. Dnešním „ámosům“ nestačí běžné třídní schůzky, vydupávají si další, nestandardní a stále chtějí školstvím manipulovat.

Všichni chtějí školství pořád „inovovat a reformovat“. I to, co fungovalo a funguje. Ale proč? Buď jsem Hujer, ale mně nepřipadá, že by minulý systém byl až tak špatný. Nevzpomínám si, že bych něco musel tupě biflovat. Třeba jsem měl štěstí na učitele a profesory. Troufám si ale tvrdit, že to, co nás naučili profesoři na gymnáziu (1972-1976) bylo mnohem víc, než zná současný bakalář. Tak v čem to bylo špatné... K čemu potom ty reformy, které nikam nevedly a nevedou.

Učitelů je mi celkem líto. Já bych nemohl učit ani hodinu. Drzí spratci ještě drzejších rodičů. Ředitelka podělaná hrůzou z vlastního stínu. Pitomosti, papírování a potom znovu pitomosti... Slabé odbory.  Učitelé v roli poseroutků, kteří si nic nedokáží prosadit. Ani stávkovat pořádně neumějí. Může se potom někdo divit, že ten, kdo má možnost ze školství prchá? Ti „srdcaři“, co zůstávají ten boj se školní byrokracií vyhrát nemohou.

Doba ideálních učitelů jako byl Igor Hnízdo je tatam – míněno v nadsázce. Nicméně, jeho metody byly nesmírně efektivní a účinné. Já sám takového pedagoga zažil a dodnes na něj vzpomínám jen v dobrém. Asi ve druhém nebo třetím ročníku základní školy jsem provedl velkou lumpárnu. Pan učitel zahájil vyšetřování ve velkolepém stylu. Aby zjistil, kdo je ta černá ovce, uzavřel celou třídu a vyhlásil stanné právo. Nikdo se nesměl hnout z místa.

Poté si přizval na pomoc kolegyni, s jejíž pomocí důkladně prohledal celou třídu. K ničemu to nevedlo. To ho velmi rozčílilo. Takže zahájil prohlídku všech školních brašen, včetně prohlídek osobních. Opět bez výsledku. Byl jsem fikaný a sveřepý. To ho rozčílilo ještě víc. Nastala třetí fáze. Učitel přistoupil k výslechům žákyň a žáků v ředitelně. Výslech vedl on za přítomnosti oné kolegyně. Další učitelka mezitím hlídala třídu, aby se nikdo nepohnul a aby ani myš neproklouzla. Výslech byl vedený tvrdě a ostře. Nebyl tam hodný a zlý polda. Zlí byli oba pedagogové.

I tak jsem jako správný spratek zatloukal a zatloukal, aniž bych tehdy znal radu doktora Plzáka. Zlomili mě až tím, že bude zavolána hlídka Veřejné bezpečnosti (tehdejší policie), všem žákům sejmuty otisky prstů a jako vyvrcholení vytasil trumf nejvyšší: bude přivezen i policejní pes – čmuchal. Tomu nešlo čelit. Ten pes, to mě zničilo. Hodil jsem ručník do ringu a dobrovolně jsem se přiznal. Přiznání nebylo přijato jako polehčující okolnost. Kolegyně, nekolegyně, byl jsem zliskaný tak, že i Kalousek by mu jeho umění záviděl. Jistěže s tou VB blafoval, ale tomu tlaku jsem tehdy neodolal. Víc než vlastní lumpárna ho asi rozzuřila má zarputilost a hlavně promrhané hodiny.

Ta pointa teprve přijde. Ředitel měl svého padoucha a mohl mě veřejně pranýřovat. Ale on byl velký frajer. Po mém přiznání dál naoko dokončil výslechy zbytku třídy. To již mrhal svým časem podruhé. Poté třídě oznámil, že pachatel se přiznal, ale jméno neřekl - nepráskl mě.

Dovedete si představit takové řešení v dnešní době? Nehledě na velikost či malost oné lumpárny, tak by to dnes odskákal pedagog. Napřed by ho propustili, poté v rámci ochrany dětského humanismu stáhli z kůže a nakonec ukřižovali. Díky veřejnému lynčování by tak ani nezbyl prostor pro soud s nebohým učitelem.

Pochopitelně jsem to doma ve svém vlastním zájmu zamlčel. Jinak bych dostal přídavek… Několika táhlými údery mi pan ředitel promluvil do duše a já byl snadno a rychle přiveden na správnou cestu. Jistěže jsem musel slíbit, jak už to bývá, že svůj čin nikdy nezopakuji. To jsem také dodržel. Na gymnáziu jsem postupoval mnohem sofistikovaněji. To byl jen vtip. Dodnes na toho člověka vzpomínám jen a jen v dobrém.

Blbosti o křehké dětské duši jsou pouze plané plky aneb škoda každé rány, která padne vedle. Tato věta je míněna jako mírná provokace pro učitelské humanisty a pravdoláskaře. Ať mají o čem plácat. Nejlepší je přece děti nechat volně a přirozeně vyvíjet. A chválit. Hodně chválit, aby jejich křehké ego neutrpělo probůh újmu. Takové šrámy na citlivé dušičce by se jen těžko hojily…

Osobně bych byl pro jiný kurs, než se dnes oficiálně nosí. Tím míním opak nesmyslů ve stylu „škola hrou“. Každá škola má jinou „hru“, tak jak to jde potom srovnávat celorepublikově? Souhlasím s tím, že by učitelé měli mít postavení úřední osoby (jako policisté). Moc by jim to sice k obnovení reputace nepomohlo, ale proti těm největším a nejagresivnějším primitivům určitě. Proto s povděkem kvituji návrh ministra školství Chládka v této věci. Ale ani on za jedno volební období nespraví to, co pokazili předchozí ministři školství. Jejich reformy probíhaly od roku 2004 metodou ode zdi ke zdi. Ti lidé, to bylo odkladiště politických lemplů – trafikantů a kašpárků.

Jako další krok v boji proti malým grázlíkům by bylo vhodné snížit trestní odpovědnost klidně i pod 14 let. V hlasování na MF DNES tuto hranici preferovala drtivá většina čtenářů. Někteří dokonce navrhovali trestní hranici úplně zrušit a každý případ posuzovat individuálně. To zní velice zajímavě i rozumně. Jen si to ale nedovedu představit v praxi, když každý český soud v jedné a té samé věci rozhoduje úplně jinak. Naprosto jinak. Nicméně, eurohujeři by mohli jásat. Tímto bychom nejen dohnali ale dokonce i předehnali Velkou Británii, kde jsou nejpřísnější a trestní odpovědnost nezletilých platí již od deseti let. Jinak hranici 14 let mají všichni naši sousedé mimo Polska, kde je to 13 let. U nás před pěti roky schválený návrh poslanců (hranice 14 let) byl senátory zamítnut…

Kdyby se někteří horeční rodičovští aktivisté místo organizovaného peklení a intrikování proti učitelům plně věnovali svým zlatíčkám, mělo by to extrémně pozitivní dopad na prospěch školáků. Díky takto ušetřenému času, který by rodiče věnovali svým dětem, by se žactvu prudce zlepšily známky. Možná by jim o pár bodů stouplo i IQ. Vliv matky je holt vliv matky. Škola všechno dětem dát nemůže. Hlavně tu lásku ne. To by ti potomci J. A. Komenského měli přece vědět. Určitě to jsou jeho přímí následovatelé. Jinak jejich hluboké pedagogické zkušenosti a znalosti prezentované občas v médiích nelze vysvětlit. Ti to musejí mít přímo v genech.

Úpadek školství a nezdravé vztahy lze demonstrovat i dalším příkladem. Na škole, kde manželka učí, se vystřídaly dvě ředitelky. Ředitelů – mužů je asi jako šafránu a i to je velká chyba. Předchozí paní ředitelka si dokázala od rodičů udržet odstup, aniž by přitom ztratila jejich respekt. Vše se radikálně změnilo po jejím odchodu do důchodu. Ta současná ředitelka prolezla zadky snad všech rodičů a sponzorů školy.

Dobře rozumím tomu, že je nutné, aby škola s rodiči vycházela. Ale ona překročila hranu servility, bezpáteřnosti a bezcharakternosti. To, co předvádí, je ohýbání zad a podbízení se rodičům. Navíc rodiče naučila obcházet učitele. Nic horšího snad být nemůže. Dnes se tam chodí bonzovat rovnou do ředitelny. Díky takovým lidem, jako je ona, se školství, myslím prestiž učitelů, nikdy nepostaví na nohy. Ona školství škodí víc, než kdybych sčetl všechny chyby všech pedagogů té základní školy.  Právě takoví „ředitelé“ svým defétismem a politikou appeasementu dělají z učitelů před rodiči ony vysmívané učitelské onuce nucené měřit dvojím metrem.

Zmiňovaná ředitelka mi připomíná postavy, které ztvárňoval francouzský komik Luis de Funés: Hrbit se před nadřízenými, šlapat po podřízených. Otázka zní, kdo je její neoficiální nadřízený. Ironicky řečeno, může to být nevzdělaný, pologramotný a věčně opilý zedník, který si v minulosti formou výše uvedených „petic“ diktoval, kdo bude ve škole učit, co bude učit a koho bude učit! To se opravdu stalo. Tady už ironie končí. K čemu je potom ředitel školy, když ji na dálku může řídit zedník?

Záležitost školství má samozřejmě i politický rozměr. Otázkou je, zda bylo moudré, aby např. základní školy přešly pod obce. Asi to byla stejná chyba, jako vznik samostatných krajů. Např. výběrová řízení na ředitele školy jsou zcela pod taktovkou a vlivem starostů. Jaké oni mají ale pedagogické zkušenosti? Navíc byly v médiích popsány drastické případy, kdy se ředitelem stal člověk, který skončil ve výběrovém řízení třeba až na sedmém místě.  A jen díky tomu, že to byl známý starosty, byl z něj obratem vyroben nový pan ředitel. Bez ohledu na jeho pořadí v soutěži. Hezké, že? Spíš hnus. O tom je potřeba diskutovat a pak to následně řešit.

Abych skončil optimisticky, uvedu citát dětské lékařky, šedesátnice, publikovaný v magazínu MF DNES. Byl natolik výstižný a hutný, že jsem si jej doslova zaznamenal: „Děti mám ráda, děti mi nevadí. Ale vadí mi haranti. Když jsem jako dětská doktorka začínala, byli z deseti dětí dva hajzlíci. Teď je poměr opačný.“  A máte situaci v současném školství jako na dlani…

Ukřižujte učitele

Doba je informačně hektická. Člověk v médiích čte spoustu pitomostí. Některé zapomene hned, jiné jen tak nejde vytěsnit. Jeden nápad pedagogicky choré hlavy byl ovšem tak neuvěřitelný, že jsem ho musel okomentovat.

Mladý učitel gymnázia, nejspíš přímý potomek Járy Cimrmana, přišel s geniální myšlenkou, jak vyřešit malé platy učitelů. Je to řešení jednoduché a navíc ho lze použít i v jiných oborech. Navrhoval propustit jednu třetinu pedagogů. Ušetřené peníze by se použily na navýšení výplat toho zbytku, který by genocidu přežil.

Je to řešení pěkné. Líbí se mi. Jak už to ale bývá, geniové vidí situaci jaksi komplexně a globálně. Vesměs jim unikají nepodstatné maličkosti, které jsou pod jejich rozlišovací schopnost. A to je čas pro lidi, jako jsem já. Prosté, leč pilné paběrkovače. Ti sezobnou drobty spadlé ze stolu genia a přiživí se na velikosti duševního titána. S mou pomocí tak jeho myšlenku dotáhneme k dokonalosti.

Jak si to tedy ten člověk představoval? Po vyhození třetiny učitelů tomu zbytku logicky přibude práce. Budou muset učit i za propuštěné kolegy. Budou makat jako ďasové. I to má ovšem nový Cimrman promyšlené. Žactvo, přeskupené do obřích tříd, bude sát z prsu vědy pomocí výpočetní techniky. Učitel nebude učitelem, ale adminem.

Otázkou je, kde se na tu výpočetní techniku vezmou peníze. Pořádné finance do školství nedala dosud žádná vláda. O co méně peněz, o to více bylo vždy slibů. Takže jediné volné peníze budou ty ušetřené na platech. Za ně se nakoupí výpočetní technika, programy, zafinancuje se připojení na rychlé sítě, zaplatí se školení učitelů, atd. Najednou to všechno nepůjde, bude to delší proces.

A tak několik let nezbude na přidání peněz tomu zbytku učitelů. Plat budou mít stejný, práce o 1/3 více. Dejme tomu, že po nějaké době to „sedne“ a nebude už potřeba investovat do techniky. Konečně bude čas na poctivou práci. Mezitím se z většiny přeživších pedagogů stanou uzlíčky nervů, protože po celou onu revoluční dobu, kdy bude probíhat „přestavba“, budou muset učit postaru.

Největší slabinou tohoto inovačního procesu, kterou jsem ovšem vyřešil, bylo, co s tím propuštěným zbytkem, tou nebohou jednou třetinou. Když budou na úřadech práce, bude to stát peníze. Když budou rekvalifikováni, bude to stát peníze. Když půjdou, dle možností, do předčasného důchodu, bude to stát peníze.  Ty peníze netiskne ministr financí Babiš, ty se budou muset vzít z jiné kapitoly státního rozpočtu. Takže budou chybět jinde.

Ale jsem zde já se svou pomocnou rukou. Mé řešení je totální, rychlé a ekologické. Tedy cool. Všechny propuštěné učitele ukřižujeme. Vyděláme na tom všichni. Stejně vesměs půjde o opotřebované dědky a babky, takže se následně ušetří i na jejich důchodech. Tím pádem se každému daňovému poplatníkovi zvedne jeho vlastní penze. Je to řešení současně i populistické, proto lid půjde proti učitelům s námi. Dále se podpoří obrat firmy Lesy ČR a návazně i jejich odběratelů. Boom stoláren a truhláren rozhýbe ekonomiku v regionech, vzniknou nová pracovní místa. Možná by pro tento účel šlo použít i dotace EU.

Aby všechno klaplo tip top, bude potřeba vizionáře a schopného organizátora. Ale my ho přece máme! Z politického záhrobí stačí vyhrabat pana Drábka. Když mu radou pomůže i nejlepší ministr financí Evropy, pan Kalousek 009, tak se dílo podaří. A pokud na amnestii pustí i zatím jen stíhaného pana Šišku, tak to bude jisté. Konzervativní odbory, které by novou reformu školství nepochopily, bude také nutno ukřižovat. Pak již vše půjde lehce.

Ve školství bude následně tolik peněz, že již teď lituji a závidím. Závidím ty velké prachy a lituji, že jsem se ve škole neučil líp. Kdybych víc studoval, mohl ze mě být učitel gymnázia, vymýšlející stejné blbiny, které popisuji. Jak já si mohl žít. A možná, s takovými nápady, bych to dotáhl až na ministerstvo školství.

Všechno jsme s oním hyperaktivním gymnazistou promysleli do sebemenších detailů. Přesto zde jisté nebezpečí číhá. Něco mi říká, že rozběsnění rodiče, jejichž děti neudělají ani přijímací zkoušky na zedníka, hodí neprávem vinu za rozvrácené školství na onoho snílka a nakonec ho také ukřižují. Právem.

Co mě v té škole naučili?

V jednom ze svých blogů jsem udělal pravopisnou chybu. Jsem Moravan, tak jsem hned začal pátrat po viníkovi, na kterého bych to mohl hodit. A hned jsem ho našel. Za všechno mohou komunisti. To mě trochu uklidnilo, ale hledal jsem dál. Vinu na tom nepochybně nese i ministerstvo školství a jejich ministři Pilip, Buzková, Dobeš a jejich reformy. Na nikoho horšího jsem si víc nedokázal vzpomenout. Ovšem největší podíl viny spatřuji u Mistra Jana Husa. Kdyby místo svých nabodeníček přišel s obojetným „iy“ byli bychom dnes gramaticky za vodou.

Že je chyba především ve mně? To nikoho nezajímá. Jak byl jednou viník nalezen, už mu to nikdo neodpáře. Až tento článek vyjde v „médiích“, tj. na mém blogu, bude osud viníků zpečetěn. Čeká je nelítostná mediální štvanice, které by se bál i otrlý Dobeš. Bylo to na internetu, tak to musí být pravda.

Viník tedy byl nalezen a médii bude po zásluze tvrdě pranýřován a kárán.  Jak je to ale doopravdy s úrovní českého školství? Nedávno tiskem proběhla zpráva o mezinárodních srovnávacích testech v úrovni školství. Česko dopadlo průměrně, na což by J. A. Komenský reagoval svraštěním obočí.

Ministerstvo školství, to je základ života na zemi. Každý nový ministr či ministryně chtějí k tomu základu přidat něco ze sebe. A tak začnou prosazovat odlišnou koncepci, než jejich předchůdce. Možná proto, jelikož dobrých nápadů je spousta a křeslo jen jedno, většina ministrů nevydržela ve funkci ani celé volební období. Učitelé z toho musejí být jeleni.

Ministr Pilip, Buzková, Dobeš. Nikoho jiného jsem si nedokázal vybavit, když nepočítám pana Fialu, který je v čerstvé paměti. Ani jeden z nich školství nezkvalitnil, někteří se o to ani nepokoušeli. Dostali trafiku v opomíjeném resortu, kde se škrtá snadno a často. Školství stálo prakticky v každé vládě na okraji zájmu, ač v předvolebním boji měly vždy strany vzdělanost národa v srdci a rozvoj školství v hubě.

Proč tyto ctihodné postavy z minulosti připomínám? Dějiny se opakují a obě téměř vládní strany (ČSSD a KDU-ČSL) měly s vedením ministerstva školství jisté potíže. Věci veřejné může v této reminiscenci nahradit hnutí ANO. Takže, jak to bylo. Vezmu to chronologicky:

Ivan Pilip (KDS), jako ministr, nepřišel s ničím novým. Jediné, na co si vzpomínám, je jeho „kubánské dobrodružství“. Byl totiž v roce 2001 zadržený na Kubě.  Jako agent, který konspiroval proti „kubánské revoluci“ a který udržoval „podvratné styky“. Takže exministr kontrarevolucionář? Za tři týdny byl ale propuštěn. Stalo se tak, až se omluvil kubánskému lidu za porušování zákonů země. Možná se měl při odletu, když byl naměkko, omluvit hlavně českým dětem a zejména českým pedagogům. Stejně si myslím, že ho Kubánci posadili za katr jen ze strachu, že jim Pilip zreformuje i jejich školství. Jedinou diverzní akci svého života Pilip spáchal na českém ministerstvu školství.

Petra Buzková (ČSSD) mi utkvěla v paměti akcí „Olovo“. Tato kompro provokace vznikla mezi poradci tehdejšího premiéra Miloše Zemana. Účelem bylo Buzkovou zdiskreditovat. Byly to pomluvy, že se Buzková živila prostitucí, týrala svou malou dceru a že spolupracovala s StB. Motali se kolem toho socani Šlouf (tehdejší Zemanův poradce), Šarapatka (další Zemanův poradce) a jakýsi socan Šíma. Policie Šímu obvinila z toho, že on je tím autorem. Státní zastupitelství Šímu ale před soud neposlalo. Čin se stal, ale prý nebyl společensky nebezpečný. Já na to mám „jiný právní názor.“ Bylo to svinstvo a viník měl být souzen. A nejen Šíma. Pikantní je, že Zeman, ač měli socani úředně prokázané máslo na hlavě, podal trestní oznámení pro pomluvu na reportéry, kteří to zveřejnili. Pochopitelně to bylo odloženo.

Josef Dobeš (Věci veřejné) byl chaotický a rozmarný psycholog.  Rád pomáhal druhým. Zejména své šéfce kabinetu Machálkové. Napsal za ní seminární práci do školy, jak podle digitální stopy opět odhalili novináři. Že Machálkové chybělo vzdělání na vedení kabinetu, bylo podružné. Na ministerstvu školství se to ztratilo, nikdo si toho tam nevšiml. Hlavně, že byla mladá a pohledná. Bez ní by se školská reforma zhroutila, proto dostala vánoční odměny 110 tisíc korun. Dobeš byl takový učitel lásky k podřízené. Post na ministerstvu školství mu právem patřil. Žáci Nečas a Hašek na něj jen navázali.

Že výše uvedené nemá se školstvím téměř nic společného? Souhlasím. Já je mám zapsány ale pouze takto. Ty jejich funkce byly ryze formální a trafikantské. Podstatou ministerstva školství je neustálý pohyb dopředu a dozadu. Pořád se něco vymýšlí. Pořád se něco ruší. Zavádí se něco nového. Vzápětí se nové ruší a rušené se obnovuje. Co je konstantní, je slibování zvýšení učitelských platů – to je trvalka. Jednou bez výuky množin školství uchřadne, podruhé po množinách ani suplent neštěkne. A tak je to se vším.

Nejvíc se mi ovšem líbilo, když v novinách nějaký učitel servilně papouškoval trend z ministerstva. Byla to jedna z oněch reforem ve stylu majora Maisnera – škola hrou. Onen pedagog se rozplýval, jak je skvělé, když se u rybníčka spojí výuka několika předmětů dohromady. Opravdu takový člověk existoval a tak mluvil. A nejspíš nebyl sám. Já bych jen tyto myšlenky rozvedl do hloubky.

U rybníčka můžeme především probrat chemii, čili lučbu. Každý ví, co to je H₂O. A hned dějepis i s letopočty. Někomu rybníček patřil. Někdo ho objevil, hle, a jde probrat i zámořské objevy. Takto plynule přejdeme k zeměpisu. Dále tu máme přírodopis, tj. ryby, ptactvo, rostliny a bude-li po ruce mikroskop, lze zkoumat i vodní prvoky. A co teprve fyzika. Zde se nadšený učitel dokonale vyřádí. Začne tělesem ponořeným do kapaliny, které je… však víte. Probere se i skupenství vody. Když tam vydrží žáci až do zimy, zjistí, že opravdu voda přechází v led. Poté hbitě spočítají plochu rybníčku a jeho objem – to jsme již u matematiky.

V rámci tělesné výchovy je možno s aplikací Archimedova zákona předvádět i potápění a plavání. Při čekání na zimní led mohou ještě žáci pomoci rybářům s výlovem rybníka. Tím dojde ke splynutí ručních prací s přírodopisem  - ryba je také vodní tvor. Poté lze uspořádat na břehu rybníčka prodej ryb, které vděční rybáři dětem darovali jako odměnu za jejich pomoc. Zde se proberou základy tržní ekonomie a žáci se naučí obchodovat, zakládat obchodní společnosti a ty následně tunelovat. Při této lekci tržního hospodářství bych žáky varoval před zdánlivě výhodnými půjčkami.

V rámci ručních prací bude každého žáka čekat něco jako maturita na prvním stupni základní školy. Tím vyvrcholením bude výroba ručního papíru z rákosu. Zde žáci i pedagogové půjdou až na hranici svých schopností a možností. Využijí vše, co se během roku u rybníčku naučili. Na tento papír jim poté učitel rákosovým perem napíše vysvědčení. Má-li štěstí a na rybníčku se vyskytují kachny či husy, může se použít i seříznuté brko onoho opeřence (povoleno ministerskou výjimkou). Psát se bude přírodním duběnkovým inkoustem získaným svépomocí v rámci výuky lučby.

Stydím se to napsat. Všichni to sice dělají, ale nikdo o tom ve společnosti nahlas nemluví. A ve škole už vůbec ne. Ano, je to sex. Jak u rybníčka probrat tuto ožehavou záležitost a přitom si nezadat, nepohoršit okolí a ještě děti vše naučit? Ale i to ministerstvo školství citlivě vyřešilo. Zjednalo si na takovou záležitost externí firmu. Sexuální výchovu v rákosí tak podle ministerského nařízení může provozovat jediná akreditovaná organizace a tou je firma Bambini di Praga v čele s maestrem Kulínským. Jsou to profesionálové s dlouhou tradicí. Jen oni bez připomínek prošli přísným výběrovým řízením. Nikdo jiný to vyučovat nemůže, jakékoliv amatérské improvizace jsou ministerstvem přísně zakázány.

Ministerstvo školství a tělovýchovy myslelo opravdu na vše. Tam, kde rybníček nemají k dispozici, zejména v hornatých oblastech, lze použít schválenou učební pomůcku. Jedná se o mobilní skládací rybníček typ Dobeš inspirovaný myšlenkami velkého pedagoga Járy Cimrmana.

Jeden by neřekl, k čemu všemu lze takový rybníček využít. Jakmile si to učitelé osvojí, vzdělávací kurzy jsou připraveny, v další mezinárodní soutěži se Česká republika umístí na přední pozici. Nadšenci z ministerstva pomýšlí i na zlatou. Jen to bude chtít jít tomu štěstíčku trochu naproti a rozjet to ve velkém. Finsko je zemí tisíců jezer, tak proč by Česko nemohlo být zemí tisíců rybníčků? Problém vidím pouze v tom, jak se budou porovnávat takto nabyté vědomosti. Ministerstvo k tomu ale jistě dodá nějakou srovnávací metodiku a i tento detail bude brzy doladěn.

_{Foto: cervenobili.cz; csfd.cz; simpsonovi.net}